Rozdíly mezi kynologickými sporty jsou tak velké, že vybrat z nich jednoho jediného nejlepšího by si troufl asi málokdo. A tak se absolutním vítězem stane ten z nominovaných, kdo získá největší počet hlasů veřejnosti. Hlasuje se napříč vypsanými kategoriemi, včetně těch speciálních, a to prostřednictvím těchto webových stránek.

Toto ocenění uděluje redakce časopisu Psí sporty, na jejímž výhradním uvážení je komu nebo čemu toto zvláštní ocenění udělí. Kynologickým počinem roku 2013 se stalo Mistrovství světa IPO FCI 2013, které se konalo 19. – 22. 9. 2013 v Roudnici nad Labem. Gratulujeme! Kynologickým počinem roku 2012 se stalo Mistrovství světa v agility 2012 (Liberec, Tipsport aréna, 4.- 7. 10. 2012). V tomto roce nešlo rozhodnout jinak. MS FCI v agility se v České republice konalo poprvé a od jeho vypuknutí se o něm zmiňují samá superlativa. To, co se zdálo jako velký risk, se nakonec ukázalo možné – šampionát probíhal v jedné z nejmodernějších multifunkčních hal v ČR (Tipsport aréna), navštěvovaly jej tisíce diváků denně, c hválili jej jak diváci, tak soutěžící. Funkcionáři z FCI jej dokonce hodnotili jako nejlepší šampionát historie. Organizátorský úspěch navíc podtrhla svými úspěchy i česká reprezentace, která se stala druhou nejúspěšnější výpravou, když získala celkem 7 medailí (3 za celkové pořadí, 4 za dílčí soutěže). V pozadí obou úspěchů navíc stála jedna žena – Míša Bakrlíková, předsedkyně Klubu agility ČR – hlavní organizátorka MS FCI a team leader české reprezentace. Kynologickým počinem roku 2011 se stal nultý ročník Mistrovství ČR malých plemen ve výkonu (Otevřený přebor ČR malých plemen, 3. - 4. 9. 2011, Sahara Podlešín). Podle redakce časopisu Psí sporty je akce logickým vyústěním nově schváleného zkušebního řádu pro malá plemena, díky kterému mohou nyní i malí psi skládat zkoušku 3. stupně a od letošního roku konečně soutěžit i o mistrovský titul. Ocenění si převzal Jiří Rafaj, ředitel závodu a předseda pořádajícího ZKO Sahara- Podlešín.

Agility je překážkový běh odvozený od parkurového skákání, při kterém pes vedený psovodem překonává překážky na trati. Parkur je sestaven z různých typů překážek: skokové překážky, tunely, kladina, houpačka, slalom, proskokový kruh, skok daleký, šikmá stěna apod. Cílem je doběhnout v co nejlepším čase, s co nejmenším počtem chyb, tj. ve správném směru a pořadí správně překonat všechny překážky. Pes je na volno, bez vodítka i obojku, a psovod ho navádí slovně, pomocí nejrůznějších povelů, a svým pohybem, včetně natáčení těla a ukázování rukou. Na trati bývá okolo 20 překážek, jejichž rozestavení určuje rozhodčí. Každá trať je tak úplně jiná, takže pes nikdy neví, co ho čeká. Psovod i pes přitom běží sprintem, takže musí být dokonale sehraní. Pokud jsou na trati všechny překážky, jedná se o „klasické agility“. Možná je i varianta pouze se skokovými překážkami, a pak se jedná o tzv. „jumping“. Při závodech je možné absolvovat tzv. zkoušky, které se konají ve třech výkonnostních kategoriích: začátečnické kategorii A1, závodnické A2 a nejvyšší A3. Agility nezná omezení, co se týče rasy (závodit mohou i psi bez průkazu původu, tj. kříženci), velikosti nebo věku psa či psovoda. Soutěží se ve třech kategoriích podle velikosti psa: small (do 34,99 cm), medium (od 35 cm do 42,99 cm) a large (43 cm a více). Podle kategorií je stanovena i výška překážek. Kolébkou agility je Velká Británie, kde se tento sport zrodil koncem 70. let. U nás se první závody konaly v roce 1991. Češi patří bez nadsázky ke světové špičce s řadou skvělých umístění ze světových šampionátů, včetně těch úplně nejvyšších. Ten v roce 2007 získala teprve 14 letá Adéla Králová, která se svojí tehdy pětiletou šeltií Baby (Rupione z Černé hlásky) vyhrála kategorii small. Každoročně se u nás pořádá Mistrovství České republiky a Mistrovství mládeže v agility a v roce 2012 se u nás bude poprvé konat i mistrovství světa, a to v Liberci.

Canicross je sportem, kdy jeden pes v postroji běží v tahu před psovodem. Je to tedy běh v terénu se zapřaženým psem. Patří mezi musherské disciplíny, které jsou fyzicky náročné jak pro psy, tak psovody. Tažná průprava je v canicrossu samozřejmostí. Psi také ovládají základní povely jako: doleva a doprava. Lano mezi psem a psovodem je speciálně odpružené, aby tlumilo nárazy a chránilo páteř běžce i psa. Běhat je možné s jakýmkoliv psem, ani kohoutková výška není podmínkou. Pokud byste ale chtěli canicross dělat na světové úrovni, měli byste se poohlédnout po evropském saňovém psovi (ESP), se kterými nejčastěji běhají profi závodníci. Nejrychlejší canicrossové tratě se běhají rychlostí okolo 2,5 min na kilometr, proto se řadí do kategorie sprint. První závody v canicrossu se u nás konaly v roce 1996. Čeští canicrossaři patří mezi absolutní světovou špičku. Pro další informace najdete na stránkách Svazu sportu psích spřežení www.mushing.cz Dogtrekking je kynologický vytrvalostní sport, při němž závodníci překonávají velké vzdálenosti v předem daném časovém limitu. Trasy obvykle měří 100 a více kilometrů a jsou buď etapové, u kterých se místo startu a cíle liší a kde délka etapy je minimálně 35 km, a nebo se ohlížejí pouze na časový limit. Nejkratší dogtrekkingové tratě mívají alespoň 80 km. Tratě obvykle vedou volnou přírodou, závodníci se orientují podle mapy a na trati mohou být tzv. „kontrolní body“. Účastníci se na trati pohybují jednotlivě nebo maximálně ve dvojici. Mezi základní pravidla dogtrekkingu patří, že člověk musí být se psem spojen postrojem s vodítkem připojeným k bedernímu pásu psovoda, a nebo jen vodítkem, v žádném případě ale nesmí jít se psem volně. Závodníci se na trať vydávají vybaveni batohem s věcmi pro sebe a pro psa (i na přespání). Vybavení je předem dané a obvykle zahrnuje turistickou mapu, čelovkou, lékárničku a dostatek energie pro náročný trek. Část výbavy mohou nést ve speciálních batozích i psi. Závodníci jsou na trati odkázání pouze sami na sebe, v průběhu závodu nesmějí přijímat pomoc od třetích osob. Dogtrekking je možné dělat s jakýmkoliv psem, který je zdravotně v pořádku a ve vynikající kondici. Výhodu mají samozřejmě ta plemena, která ráda táhnou. Dogtrekking je poměrně mladý sport, u nás se s ním začalo zhruba v roce 2000. Velmi rychle si ale získal své místo na slunici a jeho popularita stále roste.

Dogdancing vznikl koncem 80. let ze cvičení klasické poslušnosti, ke které byly postupně přidávány různé další prvky a triky. Psovod a pes na hudbu předvádějí předem připravenou sestavu různých cviků. Dogdancing je velmi kreativní psí sport. Dělí se na čtyři divize: A – Musical Dreesage - zde jde o co nejplynulejší provedení cviků v sestavě, a to jak u psa, tak i psovoda. B – Heelwork To Music – v této divizi musí být většina cviků provedena u nohy psovoda. C – Freestyle – jedná se o sestavu založenou na příběhu či motivu, psovod dotváří atmosféru také příslušným kostýmem či rekvizitou. D – Dances with Dogs – jedná se o náročnou divizi, kde musí psovod tančit a zároveň ovládat psa, který jeho pohyb kopíruje nebo ho vhodně doprovází. Na dogdancingu může být zajímavé to, že není náročný na prostor a finance. Záleží v něm především na fantazii psovoda a pochopitelně i na možnostech psa. Trénovat je možné doma, na procházce, v podstatě kdekoliv. Dogdancing je v České republice relativně mladý psí sport (dostal se k nám v roce 1999), přesto si nachází stále větší počet příznivců, a to i díky úspěchům v televizních talentových soutěžích. Na sportovním poli dosáhla největšího úspěchu v roce 2010 Alena Smolíková s border kolií Keysi, když se svojí „hasičskou sestavou“ v Anglii vyhrály nejprestižnější závod na světě CRUFTS.

V dogfrisbee se, zjednodušeně řečeno, jedná o házení disku psovi. Pes by měl hozený disk chytit ještě ve vzduchu a přinést ho zpět psovodovi. Psy tyto aktivity pochopitelně velmi baví, protože při tréninku se využívá základních a přirozených psích instinktů, jako je sledování pohybu kořisti a její lovení. V dogfrisbee hraje důležitou roli nejen příprava psa, ale i psovoda – bez dobré techniky házení disků se totiž v tomto sportu neobejdete. Otcem dogfrisbee je Američan Alex Stein, zkušený hráč frisbee, který se svým whippetem Ashleym v roce 1974 během přestávky baseballového utkání v Los Angeles vtrhl na hřiště a začal mu házet disky. Ashley uchvátil diváky rychlostí a vysokými skoky a okamžitě se stali slavnými. V současnosti se dogfrisbee hraje po celém světe a svoje příznivce má i v České republice. A přestože se u nás háže disky teprve krátce, zhruba od roku 2004, čeští závodníci jsou velmi úspěšní. Kromě několika mistrovských titulů z evropského kolbiště jsme letos získali nejvyšší světové příčky. V dogfrisbee se soutěží v několika disciplínách. Divácky nejatraktivnější a mezi závodníky nejprestižnější je freestyle. Jak název vypovídá, jedná se o volnou sestavu, při které psovod háže psovi disky a společně předvádějí celou řadou akrobatických prvků. Soutěží se ale i v několika distančních disciplínách. V nich jde buď o co nejdelší hod, nebo o přesnost házených disků.

Flyball je vyloženě týmový sport. Je skvělou zábavou pro rychlá a velmi aktivní plemena, nicméně na rase zase tolik nezáleží. Flyball je na druhou stranu nenáročný na fyzickou zdatnost psovoda, proto se mu může věnovat opravdu každý. Úloha psovoda totiž spočívá v tom, že svého psa na startu vypustí a pak ho už jen povzbuzuje, aby doběhl co nejdřív zpět. Nesoutěží se v jednotlivcích, ale v družstvech složených obvykle ze čtyř psů a čtyř psovodů. Pes má za úkol v co nejkratším čase překonat čtyři skokové překážky na trati, která končí zařízením vystřelujícím míček. Pes ho aktivuje sešlápnutím a s míčkem pak zpět přes překáždy běží do cíle. V momentě kdy proběhne cílovou čárou startuje další pes. Měření času se zastaví jakmile doběhne poslední z družstva. Flyball učí psy vzájemné snášenlivosti, protože bez ní by v družstvu nemohli fungovat. Flyball je divácky atraktivní tím, že na start nastupují vedle sebe dvě družstva, takže každý běh je napínavý až do úplného konce. Navíc psovodi, vlastně všichni v družstvu, mohou své psy slovně povzbuzovat, takže atmosféra závodů bývá bouřlivá. Flyball vznikl kolem roku 1970 v Severní Americe. U nás se začal více prosazovat kolem roku 2003. I tak se můžeme chlubit skvělými týmy, které dosahují těch nejvyšších mezinárodních umístění.

Mondioring zahrnuje tři disciplíny: poslušnost, skoky a obranu. Je charakteristický tím, že figuranti při obranách nemají rukáv, ale ringový oblek, takže pes může kousat téměř na celé tělo. Pes závodí bez obojku a řadu cviků provádí vzdálený od psovoda. Důraz je kladen na dokonalou ovladatelnost, vyrovnanost psa a souhru s psovodem. Krása mondioringu spočívá v jeho proměnlivosti. Podstata jednotlivých cviků se sice nemění, jejich pořadí ale ano. A také prostředí je pokaždé jiné, protože v každém závodě se používají odlišné kulisy a různé pomůcky. K pořádání závodů není potřeba fotbalový stadion, stačí jakákoliv plocha o rozměrech alespoň 60 x 40 m. Takže třeba i školní hřiště s umělým trávníkem, louka v sousedství pasoucího se dobytka nebo krytá sportovní hala. Vše závisí jen na fantazii pořadatelů a rozhodčích. V praxi to znamená, že prostě není možné nacvičit všechny situace, které mohou při závodech nastat. Díky různorodosti podmínek, za kterých se v mondioringu trénuje, má pes skvělou průpravu do společnosti, protože se dokáže lépe vyrovnat s novými situacemi. Mondioring je relativně mladý mezinárodní sport, který vznikl počátkem 80. let na základě pravidel několika národních sportů: ve Francii uznávaného Francouzského ringu, v Belgii uznávaného Belgického ringu, v Holandsku uznávaného K.N.P.V a v Německu a Švýcarsku uznávaného „Schutzhund“. Od roku 2007 je začleněn pod FCI. Mondioring je nejvíce populární v zemích svého vzniku. Své příznivce si ale pomalu získává i u nás.

Mushing je sport, ve kterém jde o to, že jeden nebo více psů v postroji běží v tahu před psovodem, který buď běží, jede na lyžích, nebo používá saně, speciální vozítko, kolo či koloběžku. Jsou to tedy sporty fyzicky náročné jak pro psy, tak psovody. Ty nejnáročnější jsou z kategorie extrémních. Základní rozdělení těchto sportů je podle toho, s kolika psy je možné startovat. Pokud pouze s jedním nebo maximálně dvěma psy, jde o tzv. individuální disciplíny, ostatní pak spadají do závodů psích spřežení, označovaných zpravidla jako mushing. Ty se rozdělují na kategorie podle plemene, z nichž jedna je určena pouze pro severské psy s průkazem původu a v druhé soutěží všechna ostatní plemena, a počtu psů v zápřahu. Psí spřežení v postrojích táhne svého psovoda na speciálních saních nebo na tréninkových kárách. Individuální disciplíny, ve kterých může startovat pes jakéhokoliv plemene, se rozdělují na závody na sněhu a tzv. na suchu (off snow). Závody na suchu se dále rozlišují podle toho, na jakou vzdálenost se běhá. Zatímco „mid“ má trať dlouhou cca 10 – 25 km, sprint je maximálně do 9 km. Na sněhu se pak běhají i tzv. „longy“. Jedinou individuální disciplínou, která se běhá na sněhu, je: Skijöring – běh na lyžích s jedním (SKJ1) nebo dvěma psy (SKJ2) Mezi individuální disciplíny, které se konají na suchu, patří: Scooter – jízda na terénní koloběžce s jedním (SC2) nebo dvěma psy (SC2) Bikejöring – jízda na kole s jedním zapřaženým psem (BKJ). Nejlepší závodníci dosahují průměrné rychlosti přes 30 km/hod, přitom momentální rychlost může dosáhnout až 50 km/hod. Canicross – běh v terénu se zapřaženým psem. Nejrychlejší tratě se běhají rychlostí okolo 2,5 min na kilometr. Canicross se řadí do kategorie sprint. První závody v canicrossu se u nás konaly v roce 1996. Tento sport je u nás stále populárnější, a tak se v anketě Kynolog roku vyhlašuje jako samostatná kategorie Mushing jako takový se u nás začal rozvíjet už v 80. letech. Čeští musheři a canicrossaři patří mezi abolutní světovou špičku.

Obedience znamená v překladu poslušnost. V tomto psím sportu však nejde o pouhé mechanické provádění povelů. Jedná se o nejvyšší školu poslušnosti, kde souhra psovoda se psem hraje klíčovou roli. Pes je neustále soustředěný a cviky provádí s maximální přesností a rychlostí, dbá se na každý detail. Pes navíc musí cvičit radostně a s chutí a musí být schopen pracovat i ve vzdálenosti od psovoda. Výhodou obedience je, že lze cvičit opravdu všude, není potřeba žádný velký prostor a navíc s jakýmkoliv psem, i s kříženci. V obedience se rozlišují čtyři kategorie obtížnosti. V každé kategorii je deset cviků, jejich provedení se liší podle obtížnosti kategorie. Devět je zaměřeno na poslušnost a ovladatelnost psa a desátý spočívá v rozlišení předmětu psovoda a spadá do kategorie pachových prací. Hodnotí se jak výkon psa, tak i psovoda. Obedience, jehož kořeny najdeme v Anglii, je uznávaným mezinárodním sportem, který si stále více příznivců nachází i v České republice, přestože k nám dorazil teprve nedávno (klub Obedience byl založen v roce 2007).

Sportovní kynologie je považována za královský kynologický sport. Pro svoji komplexnost a všestrannost totiž patří mezi nejnáročnější. Zahrnuje tři disciplíny: pachové práce (stopy), poslušnost a obranu. V rámci sportovní kynologie je ale možné se i specializovat, a to buď na výcvik psa obranáře nebo stopaře. S trochou nadsázky lze říci, že kořeny sportovní kynologie u nás sahají až do dob Rakouska-Uherska, tehdy se ale jednalo o kynologii ryze služební. Sportovní kynologie tak jak ji známe dnes, je úpně jinou záležitostí. Jedná se o čistě o sport, který má s původní služební kynologií společný snad pouze vznik jejího názvu. Její novodobá historie se začala psát po roce 1989 a dodnes je suverénně nejrozšířenější kynologický sport u nás. Zkoušky a závody se v ČR řídí dvěma zkušebními řády: Mezinárodním zkušebním řádem IPO a Národním zkušebním řádem. Mezinárodní zkušební řád IPO je jako jediný z nich platný po celém světě a pořádají se podle něj mistrovství světa, které zaštiťuje Mezinárodní kynologická federace FCI (Federation Cynologique Internationale). V České republice se podle něj pořádá Mistrovství ČR IPO a mistrovství řady plemen jako německých ovčáků, belgických ovčáků, dobrmanů, boxerů, rotvajlerů, velkých kníračů nebo francouzských ovčáků. Český kynologický svaz sestavuje výběr reprezentantů, kteří se každoročně účastní příslušných mistrovství světa. V případě všech plemen je to MS IPO FCI, u německých ovčáků to je WUSV a pro belgické ovčáky pak FMBB. Tyto vrcholné sportovní akce jsme v minulosti měli možnost vidět i u nás a v roce 2013 nás čeká ta úplně nejvyšší – budeme pořadateli MS FCI všech plemen. Konat se bude v Roudnici nad Labem.

Záchranářský výcvik není omezený plemenem, záchranářem může být v podstatě každý pes, včetně kříženců. Rozhodně to ale není jednoduché. Pes musí splňovat určité předpoklady, jako je skvělý čich, inteligence, vyrovnanost, temperament, poslušnost, schopnost motivace a pracovitost. Výcvik je primárně veden k vyhledávání živých osob v nejrůznějších prostředích. Každý si asi vybaví psa záchranáře v souvislosti s vyhledáváním osob zavalených lavinami nebo v sutinách. V letním období jsou psi využíváni k vyhledávání osob ztracených v nepřístupných terénech. Nejmladší odvětví záchranřské kynologie se zabývá vyhledáváním utonulých osob pod vodní hladinou, kdy pes na přídi člunů čicháním po hladině lokalizuje utonulého. Kromě praktického využití je výcvik záchranářského psa i zajímavým psím sportem. Historie české záchranařiny sahá až do šedesátých let. Od té doby zaznamenal výcvik záchranných psů obrovský rozmach a kvalitativní skok. Čeští psi dnes patří mezi světovou špičku, a to jak na vrcholových mezinárodních sportovních soutěžích, tak především svými výkony při nasazeních v praxi, ať již v tuzemsku nebo v zahraničí. Co se týče sportovních výkonů se Česká republika může pyšnit řadou nejvyšších individuálních i týmových titulů.

Figuranti a obrany, velké téma sportovní kynologie. Jediným dalším psím sportem, u kterého se u nás setkáte s obranami je mondioring. Jak se laici mohou mylně domnívat, sportovní obrany rozhodně nejsou o podpoře agresivity, ale o rozvíjení tzv. kořistnického pudu psa. Nácvik obran pomáhá nejen psovodům v ovladatelnosti psa, ale i psům, kteří si při nich vybijí energii a ti bázliví se naučí sami sobě více věřit. Figurantská práce je náročná po všech stránkách, a tak figuranti patří v kynologii oprávněně mezi celebrity. Ti nejleší pak mezi velmi žádané zboží. Obecně platí, že co figurant, to jiný styl práce, do které si málokdy nechají mluvit. Figuranti hrají velkou roli nejen na závodech, ale především při tréninku. Přitom rozhodně neplatí, že ten, kdo nefiguruje na závodech není dobrý. Mít dobrého tréninkového figuranta je pro psovody jedna z vůbec nejdůležitějších věcí. Bez něho se na vrchol prakticky nemají šanci dostat. Ale ani dobře odfigurovat závody rozhodně není jednoduché. Podávat po celý den maximální výkon férový vůči všem psům je nesmírně náročné nejen po fyzické stránce. Zodpovědnost figuranta je nesmírná. I sotva postřehnutelná chyba totiž může nejen zmařit závodnické naděje, ale i způsobit vážné zranění psa. A proto klobouk dolů před těmi nejlepšími. Ať už nedáte dopustit na svého tréninkového figuranta, nebo obdivujete figurantské výkony na závodech, dejte o nich vědět světu tím, že svého favorita přihlásíte do této ankety a dáte mu šanci stát se vůbec prvním Figurantem roku.

Tato kategorie není určena sportem, ale věkem. Přihlásit se může každý, kdo v roce 2013 dovršil maximálně 18 let.